Projekt s názvem Vyhnání Gerty Schnirch spojuje různé formy zobrazení problematiky odsunu německého obyvatelstva z Československa, které proběhlo mezi lety 1945–1947. Cílem spojení beletrie, divadelního představení a webové platformy je co nejrelevantnější prezentování problémů, konfliktů, utrpení a především nejednoznačnosti této historické události. Základem a symbolickým podkladem celé narace se stal příběh Gerty Schnirch zobrazený v oceňovaném historickém románu nazvaném Vyhnání Gerty Schnirch spisovatelky Kateřiny Tučkové. Jde o mladou hrdinku z česko-německé rodiny žijící v Brně, která se v turbulentním dvacátém století snaží i se svou dcerou Barborou přežít. Spletitý příběh jedné zdánlivě obyčejné ženy popisuje, co musí pro svůj z poloviny český a poloviny německý původ vytrpět. Sama se totiž mimo jiné nuceně účastní vyhnání Němců z Brna. Právě tzv. Brněnský pochod smrti, jež proběhl mezi 30. – 31. květnem 1945, byl naprosto zavrženíhodný čin, v jehož důsledku trpěly a umíraly stovky lidí. Svou podstatou se stal klíčovým pro popsání celé etnické čistky, tedy národnostního sjednocování Československa.
Spletitý životní osud mladé Gerty natolik fascinoval režisérku Dianu Nečásek Šoltýsovou, že se rozhodla pro Žižkovské divadlo Járy Cimrmana zinscenovat stejnojmenné divadelní představení. Premiéra proběhla 29. 11. a 30. 11. 2019. Režisérka za pomoci téměř čistě ženského hereckého obsazení umocňuje násilí páchané režimy na ženách, a to v různých dobách. Režim, ačkoli se mění, a přece má stejnou tvář, je úmyslně prezentován pouze jedním hercem. Divadelní představení věrně vycházející z knižní předlohy prezentuje dramatické dějiny druhé a třetí třetiny 20. století. Divák tak sleduje osudy Gerty od první Československé republiky přes Mnichov, protektorát, sovětské osvobození, pochod smrti do Pohořelic až po vítězný únor, kolektivizaci, pražské jaro, normalizaci, sametovou revoluci a transformaci v 90. letech.
Vzhledem k absenci inovativnější prezentace vyhnání Němců se rozhodla Jarmila Štuková prezentovat tuto problematiku i na netradičních webových stránkách. Ke spolupráci na jejich vizuálním řešení vyzvala výtvarníky Patrika Singera a Ondřeje Karáska. Po obsahové stránce jí byl pak nejbližším spolupracovníkem historik a germanista z FFUK David Sogel. Mezi další významné konzultanty a respondenty spadá sama Kateřina Tučková, ale i historikové David Kovařík, Jakub Rákosník, odborný konzultant Matěj Spurný, nebo pamětnice brněnského pochodu Marie Schrimpelová. Pět sekcí, které tu jsou prezentovány, si nekladou za cíl zobrazit odsun Němců v celé historické šíři. Snahou je diváka uvést do problému, více rozvést to, o čem četl v knize, slyšel ve škole, viděl na divadelních prknech. Ideálně by tak měl dojít ke kritickému pohledu na samotné dějiny skrze tuto jednu událost. Naším přáním je, aby měl i možnost se dále v problematice vzdělat a více se orientovat. Pro každou sekci proto pod textem nabízíme další odbornou literaturu, která by mu v zájmu o tuto problematiku měla pomoci.
Spletitý životní osud mladé Gerty natolik fascinoval režisérku Dianu Nečásek Šoltýsovou, že se rozhodla pro Žižkovské divadlo Járy Cimrmana zinscenovat stejnojmenné divadelní představení. Premiéra proběhla 29. 11. a 30. 11. 2019. Režisérka za pomoci téměř čistě ženského hereckého obsazení umocňuje násilí páchané režimy na ženách, a to v různých dobách. Režim, ačkoli se mění, a přece má stejnou tvář, je úmyslně prezentován pouze jedním hercem. Divadelní představení věrně vycházející z knižní předlohy prezentuje dramatické dějiny druhé a třetí třetiny 20. století. Divák tak sleduje osudy Gerty od první Československé republiky přes Mnichov, protektorát, sovětské osvobození, pochod smrti do Pohořelic až po vítězný únor, kolektivizaci, pražské jaro, normalizaci, sametovou revoluci a transformaci v 90. letech.
Vzhledem k absenci inovativnější prezentace vyhnání Němců se rozhodla Jarmila Štuková prezentovat tuto problematiku i na netradičních webových stránkách. Ke spolupráci na jejich vizuálním řešení vyzvala výtvarníky Patrika Singera a Ondřeje Karáska. Po obsahové stránce jí byl pak nejbližším spolupracovníkem historik a germanista z FFUK David Sogel. Mezi další významné konzultanty a respondenty spadá sama Kateřina Tučková, ale i historikové David Kovařík, Jakub Rákosník, odborný konzultant Matěj Spurný, nebo pamětnice brněnského pochodu Marie Schrimpelová. Pět sekcí, které tu jsou prezentovány, si nekladou za cíl zobrazit odsun Němců v celé historické šíři. Snahou je diváka uvést do problému, více rozvést to, o čem četl v knize, slyšel ve škole, viděl na divadelních prknech. Ideálně by tak měl dojít ke kritickému pohledu na samotné dějiny skrze tuto jednu událost. Naším přáním je, aby měl i možnost se dále v problematice vzdělat a více se orientovat. Pro každou sekci proto pod textem nabízíme další odbornou literaturu, která by mu v zájmu o tuto problematiku měla pomoci.
Svůj sen o demokracii, nebo obecně o jiném uspořádání měly v průběhu první poloviny 20. století všechny národnosti žijící na území dnešní České republiky a Slovenské republiky. Před i během první světové války věřila většina německy mluvících obyvatel Rakouska-Uherska, že budou mít možnost spojit se s velkým a obdivovaným Německým císařstvím a vytvoří tak Velkoněmeckou říši, která by dokázala konkurovat na jedné straně Slovanům zastupovanými Ruskem a na straně druhé mocné Francii a Velké Británii. Ačkoli byl tento sen zmařen neúspěšnou první světovou válkou a následným vytvořením národnostních států jako bylo Polsko, Československo, Maďarsko, Rakousko aj., nepřestávali mnozí doufat.
ČTI VÍCE
X
Přesně 3 123 568 obyvatel se přihlásilo při sčítání v roce 1921 k německé národnosti. Pro porovnání k tzv. československé národnosti se přihlásilo 8 760 937, ačkoli všichni věděli, že čistě Slováků je méně než Němců. I proto byl vytvořen konstrukt oné československé národnosti. Mezi další početné menšiny pak můžeme řadit maďarskou, ruskou, židovskou a polskou národnost. Mnozí Němci cítili silné antipatie ke vzniklému Československu, nicméně musí být uvedeno, že se spíše jednalo o Němce žijící v oblasti tzv. Sudet. Ti se rozhodli připojit se k novému Rakousku a již v roce 1918 vytvořit autonomní celky Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. Tyto celky vedené vládou v Liberci měly vytvořit nový státní útvar, který stál v opozici k deklarovaným představám Pařížské mírové konference. Československá vláda však za pomoci legionářů a Sokolů tento pokus o odtržení ustála.
Ve třicátých letech 20. století v návaznosti na tzv. Velkou hospodářskou krizi dochází k velkému chudnutí německého obyvatelstva v pohraničí. Textilky, porcelánky, výrobny nábytku, hudebních nástrojů, skla, bižuterie nemají odbyt v Československu, ani ve světě, a postupně mnohé krachují. Chudnutí německých obyvatel v kontrastu s relativní stabilitou národnostně českých podniků ve vnitrozemí a rychle se vzmáhajícím sousedním hitlerovským Německem způsobuje následnou politickou radikalizaci, jež nutí Němce ke stále menší spolupráci s československou vládou. Po roce 1933 problém ještě více kulminuje nástupem Adolfa Hitlera v Německu. Mocný soused, zároveň exportně největší obchodní partner Československa, natolik politicky a hospodářsky ovlivňuje německou menšinu žijící v Československu, že dochází 1. 10. 1933 k založení SdP, Sudetoněmecké strany vedené Konrádem Henleinem. Ta v roce 1935 fakticky vyhrává volby do poslanecké sněmovny. Zároveň během pouhého přelomu let 1935 až 1936 dochází k více jak čtyřnásobnému nárůstu jejich členů.
Německé obyvatelstvo v Československu se tak pod ekonomickým a sociálním nedostatkem politicky radikalizuje a žádná československá vláda tomu nedokáže čelit. I kvůli silné finanční a politické opoře v Německé říši vedené Adolfem Hitlerem jsou jejich požadavky vzhledem k Československu stále ostřejší. Nakonec vrcholí snahou o odtržení a připojení se k Německé říši. Přes odpor Československa, mobilizaci armády, rozpuštění SdP a neustálé vnitropolitické i mezinárodní vyjednávání nakonec vše končí Mnichovskou konferencí. Předsedové Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, jmenovitě Neville Chamberlain, Édouard Daladier, Benito Mussolini a Adolf Hitler se dne 29. 9. 1938 bez československého zastoupení dohodli o postoupení pohraničních území Československa Německu. Smlouva podepsaná 30. 9. 1938 tak fakticky donutila Československo vyklidit do 10. října většinu pohraničí. Československo přišlo nejen o značný kus Českých zemí, ale i Slovenska, jehož některé části připadly Polsku a Maďarsku. Přišlo také o téměř polovinu Podkarpatské Rusi, jež připadla Maďarsku. Celkové ztráty pomnichovského Československa tak činily 41 098 km² a 4 879 000 obyvatel.
V samotném Československu přesto zůstala ještě početná Německá menšina, která sváděla s Čechy mnohé národnostní boje. Ne všichni se však vymezovali vůči Československu. Je nutné zmínit například německé sociální demokraty vedené Wenzelem Jakschem, nebo mnohé emigranty z Německé Říše, jako byli bratři Mannové, Bertold Brecht nebo Peter Weiss. I přes velkou snahu ani druhá Československá republika neměla dlouhou životnost. Emil Hácha, zvolený prezident po abdikaci Edvarda Beneše 5. 10. 1938, podlehl nátlaku Adolfa Hitlera a formálně souhlasil se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Z původní Československé republiky vznikly dva celky, 14. 3. 1939 byla vyhlášena Slovenská republika, nebo také Slovenský štát, z české části po okupaci 15. 3. 1939 byl 16. 3. 1939 vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.
Doporučená literatura:
HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009
KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929); Díl druhý. Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). Praha: Libri, 2002.; Díl třetí. O přežití a o život (1936-1938). Praha: Libri, 2003.
KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Praha: Dokořán, 2008.
KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 1. Hrad a Pětka. Praha: Panevropa, 1996.
KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad: vnitropolitický vývoj Československa 1926-1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 2. Kdo po Masarykovi?. Praha: 1998
KVAČEK, Robert. Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933-1937. Praha: Svoboda, 1966.
OLIVOVÁ, Věra. Dějiny první republiky. Praha: Karolinum, 2000.
PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 1-2; 3-4. Praha: Academia, 2003.
ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Vyd. 2. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014
TÓTH, Andrej; NOVOTNÝ, Lukáš; STEHLÍK, Michal. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938. Od státu národního ke státu národnostnímu?. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012.
Ve třicátých letech 20. století v návaznosti na tzv. Velkou hospodářskou krizi dochází k velkému chudnutí německého obyvatelstva v pohraničí. Textilky, porcelánky, výrobny nábytku, hudebních nástrojů, skla, bižuterie nemají odbyt v Československu, ani ve světě, a postupně mnohé krachují. Chudnutí německých obyvatel v kontrastu s relativní stabilitou národnostně českých podniků ve vnitrozemí a rychle se vzmáhajícím sousedním hitlerovským Německem způsobuje následnou politickou radikalizaci, jež nutí Němce ke stále menší spolupráci s československou vládou. Po roce 1933 problém ještě více kulminuje nástupem Adolfa Hitlera v Německu. Mocný soused, zároveň exportně největší obchodní partner Československa, natolik politicky a hospodářsky ovlivňuje německou menšinu žijící v Československu, že dochází 1. 10. 1933 k založení SdP, Sudetoněmecké strany vedené Konrádem Henleinem. Ta v roce 1935 fakticky vyhrává volby do poslanecké sněmovny. Zároveň během pouhého přelomu let 1935 až 1936 dochází k více jak čtyřnásobnému nárůstu jejich členů.
Německé obyvatelstvo v Československu se tak pod ekonomickým a sociálním nedostatkem politicky radikalizuje a žádná československá vláda tomu nedokáže čelit. I kvůli silné finanční a politické opoře v Německé říši vedené Adolfem Hitlerem jsou jejich požadavky vzhledem k Československu stále ostřejší. Nakonec vrcholí snahou o odtržení a připojení se k Německé říši. Přes odpor Československa, mobilizaci armády, rozpuštění SdP a neustálé vnitropolitické i mezinárodní vyjednávání nakonec vše končí Mnichovskou konferencí. Předsedové Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, jmenovitě Neville Chamberlain, Édouard Daladier, Benito Mussolini a Adolf Hitler se dne 29. 9. 1938 bez československého zastoupení dohodli o postoupení pohraničních území Československa Německu. Smlouva podepsaná 30. 9. 1938 tak fakticky donutila Československo vyklidit do 10. října většinu pohraničí. Československo přišlo nejen o značný kus Českých zemí, ale i Slovenska, jehož některé části připadly Polsku a Maďarsku. Přišlo také o téměř polovinu Podkarpatské Rusi, jež připadla Maďarsku. Celkové ztráty pomnichovského Československa tak činily 41 098 km² a 4 879 000 obyvatel.
V samotném Československu přesto zůstala ještě početná Německá menšina, která sváděla s Čechy mnohé národnostní boje. Ne všichni se však vymezovali vůči Československu. Je nutné zmínit například německé sociální demokraty vedené Wenzelem Jakschem, nebo mnohé emigranty z Německé Říše, jako byli bratři Mannové, Bertold Brecht nebo Peter Weiss. I přes velkou snahu ani druhá Československá republika neměla dlouhou životnost. Emil Hácha, zvolený prezident po abdikaci Edvarda Beneše 5. 10. 1938, podlehl nátlaku Adolfa Hitlera a formálně souhlasil se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Z původní Československé republiky vznikly dva celky, 14. 3. 1939 byla vyhlášena Slovenská republika, nebo také Slovenský štát, z české části po okupaci 15. 3. 1939 byl 16. 3. 1939 vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.
Doporučená literatura:
HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009
KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929); Díl druhý. Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). Praha: Libri, 2002.; Díl třetí. O přežití a o život (1936-1938). Praha: Libri, 2003.
KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Praha: Dokořán, 2008.
KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 1. Hrad a Pětka. Praha: Panevropa, 1996.
KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad: vnitropolitický vývoj Československa 1926-1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 2. Kdo po Masarykovi?. Praha: 1998
KVAČEK, Robert. Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933-1937. Praha: Svoboda, 1966.
OLIVOVÁ, Věra. Dějiny první republiky. Praha: Karolinum, 2000.
PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 1-2; 3-4. Praha: Academia, 2003.
ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Vyd. 2. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014
TÓTH, Andrej; NOVOTNÝ, Lukáš; STEHLÍK, Michal. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938. Od státu národního ke státu národnostnímu?. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012.
Prokletím veškerého soužití v době protektorátu i následně v obnoveném Československu byla národnost, ať už česká, německá či židovská. Právě doba protektorátu značně změnila dřívější chápání národností. Poprvé v moderních dějinách českých zemí byla na národnost vázána různá definice občanských práv. Němci měli práv nejvíc, Češi méně a Židé v podstatě žádná. Češi, kteří si po složitém “dlouhém” 19. století vybojovali vlastní stát a pocit prvního národa republiky, byli vznikem protektorátu ve “svém” státě de iure národností druhořadou. Okupace Československa bylo jasné vítězství pro české i říšské Němce, alespoň v počátečních měsících. Němci začali nahrazovat českou elitu, obsazovali nejvyšší politické, kulturní a hospodářské pozice, jejich jazyk byl opět elitním. Češi se v této době nacházeli v těžkém morálním a sociálním dilematu. Mnozí volili mezi domácím či zahraničním odbojem a ochranou rodiny. Hledat také museli nové pracovní příležitosti, stejně jako se starat o členy rodiny, kteří uprchli z již říšského pohraničí. I přes odpor k okupantům museli často v denním styku vycházet s německými řediteli a vedoucími. Z Čechů se tak stal v očích Němců národ srabů, kteří se nebránili před obsazením Německem, ani nepovstali proti Mnichovské dohodě, a lokajů, sloužících Němcům a Německé říši.
ČTI VÍCE
X
Německá národnost naopak byla chápána jako vyvolená. Davy i dříve neutrálních občanů denně masírovala nacistická propaganda a symbolika. Kdo neposlouchal Goebbelsovy projevy, neměl vyvěšený Hitlerův portrét a nepozvedal při pozdravu pravici, ten byl brán za odpůrce režimu. Samo gestapo, symbol represe a násilí, však kromě likvidace nepřátel z řad jiných národností požíralo i samotné Němce. Nutné v tomto ohledu je zmínit hlavně příslušníky z řad katolické církve a levice, ať už sociální demokracie nebo komunistické strany, kteří byli automaticky kriminalizováni, vyslýcháni, mučeni a posíláni do táborů. Typickým příkladem je koncentrační tábor Dachau, první nacistický koncentrační tábor určený pro politické vězně, nejčastěji ty německy hovořící. Problematické pro tuto skupinu lidí bylo po válce jakékoli očištění, neboť jazykem byli Němci, a tak byli mnohými považováni za nepřátele, ačkoli i dle zákona patřili do skupiny antifašistů.
Nejtěžší chvíle však nastaly pro židovskou menšinu a to napříč Evropou. V českém prostředí nejprve v Sudetech hned po připojení Mnichovskou dohodou, později i v protektorátu, začaly platit tzv. Norimberské zákony a židovská menšina tak byla de facto odsunuta na okraj, stala se tak outsidery společnosti. Práva byla židům odebírána postupně. Kromě restrikce pobytu ve veřejném prostoru, segregace v rámci návštěv veřejných institucí, zákazu vstupu do kulturních institucí ztráceli také majetková práva. Některé zákony byly namířené přímo proti jejich lidskosti. Židé například nemohli vlastnit hudební nástroje, mít domácí zvířata, včetně psů a koček. Následně přišli i o zbylý movitý a nemovitý majetek a nuceně byli přesunuti do jim vyhrazených čtvrtí, tzv. ghett. S úspěchy dobyvačných válek Německé říše po celé Evropě rostl počet židů na nyní germanizovaném území. Říšský aparát nebyl schopen skrze masivní zabíjení dostatečně efektivně plnit určené cíle. Náboje na zastřelení židů byly drahé a vojáci trpěli značnými psychickými újmami v důsledku vražd. I s ohledem k těmto problémům byla svolána konference ve Wannsee, na které 20. ledna 1942 byl pod vedením Reinharda Heidricha domluven průběh tzv. Konečného řešení židovské otázky. Hlavním prostředkem likvidace nejen židovského obyvatelstva se tak stal Cyklon B masivně užívaný v plynových komorách. Tato konference byla nicméně jen formálním vyústěním již předchozí činnosti Říše, neboť v letech 1941 a 1942 byly postaveny vyhlazovací tábory Belzec, Sobibor, Treblinka, Chełmno, Majdanek a nakonec Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Celkem bylo do roku 1945 zavražděno asi 6 milionů Židů. Miroslav Kárný, který se zabýval holokaustem židovského obyvatelstva na českém území, došel k bilanci, že z počtu asi 120 000 Židů žijících na území protektorátu emigrovalo na 30 000 Židů do zahraničí, okolo 10 000 Židů spáchalo sebevraždu ještě před transporty a na 80 000 jich bylo deportováno do vyhlazovacích táborů, z nichž přežilo asi jen 10 500 lidí.
Druhá světová válka, která začala 1. 9. 1939 útokem Německa na Polsko, v mnohém změnila sociální ráz protektorátu. Němci, dřívější občané Československa, se stali občany Říše, tudíž museli nastoupit na povinnou vojenskou službu. V rodinách tak postupně mizeli muži, později i mladší chlapci. Do protektorátu byli naopak posíláni mnozí Němci z Říše bez citových vazeb, neznající prostředí, tedy ideální nástroj v ruce nacistického režimu. Marginalizaci českého národa navíc potvrdilo i zavření českých vysokých škol ode dne 17. 11. 1939, nikoli těch německých. Německá Ferdinandova univerzita zůstala otevřena, zatímco Karlova univerzita spolu s jinými českými vysokými školami byla zavřena. Česká snaha o demonstraci národní jednoty, ať spojovaná s uložením ostatků Karla Hynka Máchy na Vyšehradě, nebo demonstrace spojené s 28. říjnem, datem založení Československé republiky, byly represivními složkami usměrňovány a potlačovány. Dodnes si tak můžeme připomínat oběť Jana Opletala i mnohých dalších studentů, kteří byli transportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Ačkoli se domácí i zahraniční odboj snažil všemožně uškodit Němcům, i mnozí čeští dělníci loajálně plnili například letecké granáty pískem. Za doby zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha došlo k téměř úplnému utlumení veškerého odporu. Provedený atentát na Heydricha Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem z 27. května 1942 tak lze považovat za poslední, nicméně mimořádně důležitý okamžik odboje na území Čech, neboť se v celé Evropě nepodařilo během druhé světové války zavraždit takto vysoce postaveného nacistického činitele. V období tzv. heydrichiád se po tomto atentátu represe natolik umocnily, že se vypálení Lidic a Ležáků v červnu 1942 stalo podstatným mementem, neustálou vzpomínkou na drakonická opatření proti obyvatelstvu v případě odbojových aktivit. Většina obyvatel protektorátu tak spadla do tzv. šedé zóny snažíce se přežít válku, ochránit rodinu a neznepřátelit si německé nadřízené. Latentní strach, hrůza, úzkost a bezmocnost většinu svazovaly, partyzánská činnost a komunistický odboj tak opět započal až v roce 1944, kdy síla nacismu slábla. V této komplikované době tak rostla nenávist ke všemu německému a s Němci spojenému. Němec se tak stal nepřítel, postava, kterou je třeba po válce zničit.
Doporučená literatura:
BRANDES, Detlef. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 2000
BRYANT, Chad. Praha v černém: nacistická vláda a české vlastenectví. Praha: Argo, 2012
GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Dramatické i všední dny protektorátu. Praha: Themis, 1996
JELÍNEK, Zdeněk. Západní paraskupiny a domácí odboj. Praha: Historický ústav Čs., 1992
MARŠÁLEK, Zdenko. “Česká” nebo “československá” armáda? : národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí v letech 1939-1945. Praha: Academia, 2017
PECKA, Jindřich. Váleční zajatci na území Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995
ROTHKIRCHENOVÁ, Livie; SCHMIDT-HARTMANNOVÁ, Eva; DAGAN, Avigdor. Osud Židů v protektorátu 1939–1945. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1991
SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír, ADAMOVÁ, Karolina, LOJEK, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada. Stát. Praha, Paseka 2015
UHLÍŘ, Jan Boris: Protektorát Čechy a Morava 1939–1942. Srdce Třetí říše, Ottovo nakladatelství, Praha 2017
Nejtěžší chvíle však nastaly pro židovskou menšinu a to napříč Evropou. V českém prostředí nejprve v Sudetech hned po připojení Mnichovskou dohodou, později i v protektorátu, začaly platit tzv. Norimberské zákony a židovská menšina tak byla de facto odsunuta na okraj, stala se tak outsidery společnosti. Práva byla židům odebírána postupně. Kromě restrikce pobytu ve veřejném prostoru, segregace v rámci návštěv veřejných institucí, zákazu vstupu do kulturních institucí ztráceli také majetková práva. Některé zákony byly namířené přímo proti jejich lidskosti. Židé například nemohli vlastnit hudební nástroje, mít domácí zvířata, včetně psů a koček. Následně přišli i o zbylý movitý a nemovitý majetek a nuceně byli přesunuti do jim vyhrazených čtvrtí, tzv. ghett. S úspěchy dobyvačných válek Německé říše po celé Evropě rostl počet židů na nyní germanizovaném území. Říšský aparát nebyl schopen skrze masivní zabíjení dostatečně efektivně plnit určené cíle. Náboje na zastřelení židů byly drahé a vojáci trpěli značnými psychickými újmami v důsledku vražd. I s ohledem k těmto problémům byla svolána konference ve Wannsee, na které 20. ledna 1942 byl pod vedením Reinharda Heidricha domluven průběh tzv. Konečného řešení židovské otázky. Hlavním prostředkem likvidace nejen židovského obyvatelstva se tak stal Cyklon B masivně užívaný v plynových komorách. Tato konference byla nicméně jen formálním vyústěním již předchozí činnosti Říše, neboť v letech 1941 a 1942 byly postaveny vyhlazovací tábory Belzec, Sobibor, Treblinka, Chełmno, Majdanek a nakonec Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Celkem bylo do roku 1945 zavražděno asi 6 milionů Židů. Miroslav Kárný, který se zabýval holokaustem židovského obyvatelstva na českém území, došel k bilanci, že z počtu asi 120 000 Židů žijících na území protektorátu emigrovalo na 30 000 Židů do zahraničí, okolo 10 000 Židů spáchalo sebevraždu ještě před transporty a na 80 000 jich bylo deportováno do vyhlazovacích táborů, z nichž přežilo asi jen 10 500 lidí.
Druhá světová válka, která začala 1. 9. 1939 útokem Německa na Polsko, v mnohém změnila sociální ráz protektorátu. Němci, dřívější občané Československa, se stali občany Říše, tudíž museli nastoupit na povinnou vojenskou službu. V rodinách tak postupně mizeli muži, později i mladší chlapci. Do protektorátu byli naopak posíláni mnozí Němci z Říše bez citových vazeb, neznající prostředí, tedy ideální nástroj v ruce nacistického režimu. Marginalizaci českého národa navíc potvrdilo i zavření českých vysokých škol ode dne 17. 11. 1939, nikoli těch německých. Německá Ferdinandova univerzita zůstala otevřena, zatímco Karlova univerzita spolu s jinými českými vysokými školami byla zavřena. Česká snaha o demonstraci národní jednoty, ať spojovaná s uložením ostatků Karla Hynka Máchy na Vyšehradě, nebo demonstrace spojené s 28. říjnem, datem založení Československé republiky, byly represivními složkami usměrňovány a potlačovány. Dodnes si tak můžeme připomínat oběť Jana Opletala i mnohých dalších studentů, kteří byli transportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Ačkoli se domácí i zahraniční odboj snažil všemožně uškodit Němcům, i mnozí čeští dělníci loajálně plnili například letecké granáty pískem. Za doby zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha došlo k téměř úplnému utlumení veškerého odporu. Provedený atentát na Heydricha Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem z 27. května 1942 tak lze považovat za poslední, nicméně mimořádně důležitý okamžik odboje na území Čech, neboť se v celé Evropě nepodařilo během druhé světové války zavraždit takto vysoce postaveného nacistického činitele. V období tzv. heydrichiád se po tomto atentátu represe natolik umocnily, že se vypálení Lidic a Ležáků v červnu 1942 stalo podstatným mementem, neustálou vzpomínkou na drakonická opatření proti obyvatelstvu v případě odbojových aktivit. Většina obyvatel protektorátu tak spadla do tzv. šedé zóny snažíce se přežít válku, ochránit rodinu a neznepřátelit si německé nadřízené. Latentní strach, hrůza, úzkost a bezmocnost většinu svazovaly, partyzánská činnost a komunistický odboj tak opět započal až v roce 1944, kdy síla nacismu slábla. V této komplikované době tak rostla nenávist ke všemu německému a s Němci spojenému. Němec se tak stal nepřítel, postava, kterou je třeba po válce zničit.
Doporučená literatura:
BRANDES, Detlef. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 2000
BRYANT, Chad. Praha v černém: nacistická vláda a české vlastenectví. Praha: Argo, 2012
GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Dramatické i všední dny protektorátu. Praha: Themis, 1996
JELÍNEK, Zdeněk. Západní paraskupiny a domácí odboj. Praha: Historický ústav Čs., 1992
MARŠÁLEK, Zdenko. “Česká” nebo “československá” armáda? : národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí v letech 1939-1945. Praha: Academia, 2017
PECKA, Jindřich. Váleční zajatci na území Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995
ROTHKIRCHENOVÁ, Livie; SCHMIDT-HARTMANNOVÁ, Eva; DAGAN, Avigdor. Osud Židů v protektorátu 1939–1945. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1991
SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír, ADAMOVÁ, Karolina, LOJEK, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada. Stát. Praha, Paseka 2015
UHLÍŘ, Jan Boris: Protektorát Čechy a Morava 1939–1942. Srdce Třetí říše, Ottovo nakladatelství, Praha 2017
Přípravy osvobození československého území probíhaly již od konce roku 1942, kdy Edvard Beneš začal ve Velké Británii jednat o možném povstání na Slovensku. Slovenská republika vedená Jozefem Tisem byla oproti dřívějším představám stále více vedena a postupně hospodářsky integrována nacistickým Německem, což i u samotného místního obyvatelstva vyvolalo nelibost. Mnozí slovenští politici si navíc byli vědomi nutnosti odčinit propojení Slovenského státu s nacisty, tedy dosáhnout i formální rehabilitace slovenského národa a pomoci postupu Rudé armády. Zástupci partyzánů, komunistů, vojáci z rozpuštěné československé armády spolu s Rudou armádou nakonec 29. 8. 1944 vyvolali masivní Slovenské národní povstání, které probíhalo až do 28. 10. 1944. Povstání bylo navíc podpořeno tzv. Karpatsko-dukelskou operací, která probíhala od září 1944 do října. Výsledky povstání i operace jsou dodnes sporné. Na jedné straně způsobily Německu značné ztráty, vázaly část jeho jednotek a pomohly formálnímu očištění slovenského národa, na druhou stranu skončily faktickým fiaskem, protože nepomohly urychlení osvobozování Československa. Prvním velkým městem, které Rudá armáda osvobodila, byly až 20. ledna 1945 Košice. Osvobozování Slovenska bylo zakončeno do konce dubna, důležitým momentem se stalo osvobození Bratislavy 4. dubna 1945.
ČTI VÍCE
X
Osvobozování české části republiky započalo postupem sovětských sil od Bratislavy a od Ostravy. K postupujícím vojákům Sovětského svazu, Rumunska, Polska a Československa se 18. dubna 1945, po překročení jihozápadní hranice předmnichovského Československa, přidala americká armáda. Město Brno bylo osvobozeno 26. dubna 1945. Vrcholem aktivit proti okupaci se stalo tzv. Květnové povstání českého lidu, které probíhalo od 1. 5. 1945 do 11. 5. 1945. Toto povstání bylo opět připravované jak partyzánskými jednotkami Rusů, Ukrajinců a Čechů působících na našem území aktivně od roku 1944, tak jednotkami československé armády. Jako začátek celé akce se uvádí povstání 1. 5. v Přerově, které se postupně šířilo po územích Moravy, Slezska a Čech. Symbolicky hlavní pak bylo tzv. Pražské povstání z 5. – 9. května 1945, kterého se účastnily tisíce českých povstalců spolu s jednotkami tzv. vlasovců, tedy Ruské osvobozenecké armády bojující během druhé světové války na straně nacistického Německa, vedené generálem Vlasovem. Toto povstání bylo ukončeno až příjezdem Rudé armády 9. 5. 1945.
Samotné vojenské akce šly ruku v ruce s politikou. Dodnes vyvolává emoce například předčasné ukončení osvobozovacích akcí americké armády z důvodu rozdělení částí Československa, které Američani a Sověti osvobodí, nebo postupná sovětizace demilitarizovaných území. Tyto zdánlivě konfliktní události byly také ujednány, konkrétně československou exilovou vládou v Londýně společně s komunisty vedenými Klementem Gottwaldem v Moskvě, nebo přímo s vítěznými mocnostmi. Podstatná byla v řešení osudu střední a východní Evropy již Teheránská konference z listopadu až prosince 1943, na kterou navázala později Jaltská konference z února 1945. Ta formálně potvrdila dřívější rozhodnutí.
Pro další vývoj Československa a samotnou otázku českých Němců se stal klíčový tzv. Košický vládní program. Jak bylo uvedeno, Košice byly první velké osvobozené město Československa, a tak se právě zde rozhodli sejít vrcholní představitelé stran tzv. Národní fronty. Národní fronta Čechů a Slováků bylo domluvené propojení pěti, respektive šesti středových a levicových stran z původního předmnichovského období. Obnovena již například nebyla Agrární strana, tedy Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Její činnost byla Košickým vládním programem zakázána. Někteří ze členů této významné prvorepublikové partaje tak přešli buď k národním socialistům, nebo k Československé straně lidové.
Politický konsensus se nekonal jen v otázce politických stran, ale i ekonomiky, především znárodňování. Úkolem Národní fronty bylo především urychleně obnovit národní hospodářství. To se pojilo s převedením majetku Němců, Maďarů a osob odsouzených retribučními soudy za údajnou zradu či kolaborantství, přičemž retribuční soudnictví i příslušné kategorie byly zřízeny dekrety prezidenta republiky. Jedinou výjimkou byla otázka antifašistů jak na německé, tak maďarské straně. Ti si dle dobové legislativy mohli ponechat československé státní občanství a ve většině případů i vlastnická práva. V mnoha případech byli němečtí antifašisté vyhnáni již na jaře 1945 spolu s ostatním německým obyvatelstvem. Na řadu dalších antifašistů pak byl vyvíjen nátlak ze strany místních a okresních národních výborů. V praxi bylo uznání antifašistické činnosti spojováno s ochotou dotyčných opustit zemi. Není tak překvapením, že mnozí antifašisté zvolili cestu „dobrovolného“ odchodu z Československa.
Na zkonfiskované půdě byla následně uskutečněna pozemková reforma. Právě tato poválečná pozemková reforma byla co do rozsahu mnohem závažnější než pozemková reforma, kterou zavedli po r. 1948 komunisté. V samotném Košickém vládním programu nicméně o pozemkové reformě nejsou zmínky, ačkoli už tehdy bylo toto ekonomicko-sociální řešení poválečného hospodářství široce přijímáno. První etapa poválečné pozemkové reformy přinesla převratné změny v českém zemědělství. Celkem bylo konfiskováno 2 400 449 ha půdy od Němců, Maďarů a osob označených za kolaboranty. Zemědělské půdy z tohoto počtu bylo 1 405 070 ha. Půda byla přidělována malorolníkům, zemědělským dělníkům a ostatním venkovským „bezzemkům“. Zbylá, především lesní půda, byla převážně přidělena státu, nebo veřejným institucím. Zásluhy za změny struktury vlastnictví půdního fondu si připsala především KSČ, která nadále posilovala svou pozici na úkor zbylých stran v Národní frontě.
Podobně si vzal stát pod svou správu téměř polovinu veškerého průmyslu, což bylo v zásadě opět chápáno jako pozitivní krok směrem k obyčejným lidem, voličům. Výhrady, které byly vznášeny, se týkaly fakticky pouze rozsahu znárodnění. Dle tehdejšího výkladu majetek chápaný jako „německý, kolaborantský či maďarský“ přešel pod národní správy.
Jelikož v době řešení Košického vládního programu podobně jako v prvních poválečných měsících nemohla být zákonodárná moc vykonávána Národním shromážděním, vydával Edvard Beneš tzv. Benešovy dekrety, správně dekrety prezidenta republiky, které měly sílu zákonů, případně ústavních zákonů. Ve Sbírce zákonů bylo celkově publikováno 98 dekretů prezidenta. Za nejpodstatnější pro budoucí historický vývoj můžeme považovat čtyři dekrety prezidenta z 24. 10. 1945, které zestátňovaly klíčové obory průmyslu, potravinářského průmyslu, bank a pojišťoven. Znárodnění se týkalo všech klíčových podniků, které měly nad 500 zaměstnanců. Celkově tak bylo znárodněno více než 3000 podniků, tedy 67% celkového počtu průmyslových podniků. Nárok na náhradu za znárodněný majetek měli ti, kteří nepatřili do kategorie nepřátel národa a kolaborantů. Náhrad se naprostá většina vlastníků nikdy nedočkala.
Válka nechala Československo v politickém, ekonomickém i morálním rozkladu. Taktické bombardování podniků a měst, pouliční boje, střelba, barikády, popravy, krev, znásilňování, mrtvoly, to vše bylo po celou první polovinu roku 1945 takřka na denním pořádku. Většina Čechů i přesto propadla euforii z osvobození a z lepší národní budoucnosti. Pro německé obyvatelstvo naopak přišel čas strachu a nejistoty.
Doporučená literatura:
HRBEK, Jaroslav. Draze zaplacená svoboda: osvobození Československa 1944-1945. Sv. I. Praha: Paseka, 2009.
HRBEK, Jaroslav. Draze zaplacená svoboda: osvobození Československa 1944-1945. Svazek II. Praha: Paseka, 2009.
Jakl, Tomáš: Květen 1945 v českých zemích, Praha, MBI 2004
Kural Václav – Štěpánek Zdeněk: České národní povstání v květnu 1945, Praha, Karolinum 2008
LACKO, Martin. Slovenské národné povstanie 1944. Bratislava: Slovart, 2008.
MRŇKA, Jaromír. Limity lidskosti: politika a sociální praxe kolektivního násilí v českých zemích 1944-1946. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019.
NĚMEČEK, Jan. Kapitoly z osvobození Československa 1945. Praha: Academia, 2017. 1938-1953.
RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: spolupráce a konflikty 1914-1992. Vydání ve Vyšehradu druhé. Praha: Vyšehrad, 2015.
Stanislav Zámečník: Český odboj a národní povstání v květnu 1945, Praha, Naše vojsko 2006.
TÓTH, Dezider, a kol. Generál Golian a jeho doba: materiály z odborného seminára k 100. výročiu narodenia Jána Goliana, Banská Bystrica 31. 10. 2006. (slovensky)
Samotné vojenské akce šly ruku v ruce s politikou. Dodnes vyvolává emoce například předčasné ukončení osvobozovacích akcí americké armády z důvodu rozdělení částí Československa, které Američani a Sověti osvobodí, nebo postupná sovětizace demilitarizovaných území. Tyto zdánlivě konfliktní události byly také ujednány, konkrétně československou exilovou vládou v Londýně společně s komunisty vedenými Klementem Gottwaldem v Moskvě, nebo přímo s vítěznými mocnostmi. Podstatná byla v řešení osudu střední a východní Evropy již Teheránská konference z listopadu až prosince 1943, na kterou navázala později Jaltská konference z února 1945. Ta formálně potvrdila dřívější rozhodnutí.
Pro další vývoj Československa a samotnou otázku českých Němců se stal klíčový tzv. Košický vládní program. Jak bylo uvedeno, Košice byly první velké osvobozené město Československa, a tak se právě zde rozhodli sejít vrcholní představitelé stran tzv. Národní fronty. Národní fronta Čechů a Slováků bylo domluvené propojení pěti, respektive šesti středových a levicových stran z původního předmnichovského období. Obnovena již například nebyla Agrární strana, tedy Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Její činnost byla Košickým vládním programem zakázána. Někteří ze členů této významné prvorepublikové partaje tak přešli buď k národním socialistům, nebo k Československé straně lidové.
Politický konsensus se nekonal jen v otázce politických stran, ale i ekonomiky, především znárodňování. Úkolem Národní fronty bylo především urychleně obnovit národní hospodářství. To se pojilo s převedením majetku Němců, Maďarů a osob odsouzených retribučními soudy za údajnou zradu či kolaborantství, přičemž retribuční soudnictví i příslušné kategorie byly zřízeny dekrety prezidenta republiky. Jedinou výjimkou byla otázka antifašistů jak na německé, tak maďarské straně. Ti si dle dobové legislativy mohli ponechat československé státní občanství a ve většině případů i vlastnická práva. V mnoha případech byli němečtí antifašisté vyhnáni již na jaře 1945 spolu s ostatním německým obyvatelstvem. Na řadu dalších antifašistů pak byl vyvíjen nátlak ze strany místních a okresních národních výborů. V praxi bylo uznání antifašistické činnosti spojováno s ochotou dotyčných opustit zemi. Není tak překvapením, že mnozí antifašisté zvolili cestu „dobrovolného“ odchodu z Československa.
Na zkonfiskované půdě byla následně uskutečněna pozemková reforma. Právě tato poválečná pozemková reforma byla co do rozsahu mnohem závažnější než pozemková reforma, kterou zavedli po r. 1948 komunisté. V samotném Košickém vládním programu nicméně o pozemkové reformě nejsou zmínky, ačkoli už tehdy bylo toto ekonomicko-sociální řešení poválečného hospodářství široce přijímáno. První etapa poválečné pozemkové reformy přinesla převratné změny v českém zemědělství. Celkem bylo konfiskováno 2 400 449 ha půdy od Němců, Maďarů a osob označených za kolaboranty. Zemědělské půdy z tohoto počtu bylo 1 405 070 ha. Půda byla přidělována malorolníkům, zemědělským dělníkům a ostatním venkovským „bezzemkům“. Zbylá, především lesní půda, byla převážně přidělena státu, nebo veřejným institucím. Zásluhy za změny struktury vlastnictví půdního fondu si připsala především KSČ, která nadále posilovala svou pozici na úkor zbylých stran v Národní frontě.
Podobně si vzal stát pod svou správu téměř polovinu veškerého průmyslu, což bylo v zásadě opět chápáno jako pozitivní krok směrem k obyčejným lidem, voličům. Výhrady, které byly vznášeny, se týkaly fakticky pouze rozsahu znárodnění. Dle tehdejšího výkladu majetek chápaný jako „německý, kolaborantský či maďarský“ přešel pod národní správy.
Jelikož v době řešení Košického vládního programu podobně jako v prvních poválečných měsících nemohla být zákonodárná moc vykonávána Národním shromážděním, vydával Edvard Beneš tzv. Benešovy dekrety, správně dekrety prezidenta republiky, které měly sílu zákonů, případně ústavních zákonů. Ve Sbírce zákonů bylo celkově publikováno 98 dekretů prezidenta. Za nejpodstatnější pro budoucí historický vývoj můžeme považovat čtyři dekrety prezidenta z 24. 10. 1945, které zestátňovaly klíčové obory průmyslu, potravinářského průmyslu, bank a pojišťoven. Znárodnění se týkalo všech klíčových podniků, které měly nad 500 zaměstnanců. Celkově tak bylo znárodněno více než 3000 podniků, tedy 67% celkového počtu průmyslových podniků. Nárok na náhradu za znárodněný majetek měli ti, kteří nepatřili do kategorie nepřátel národa a kolaborantů. Náhrad se naprostá většina vlastníků nikdy nedočkala.
Válka nechala Československo v politickém, ekonomickém i morálním rozkladu. Taktické bombardování podniků a měst, pouliční boje, střelba, barikády, popravy, krev, znásilňování, mrtvoly, to vše bylo po celou první polovinu roku 1945 takřka na denním pořádku. Většina Čechů i přesto propadla euforii z osvobození a z lepší národní budoucnosti. Pro německé obyvatelstvo naopak přišel čas strachu a nejistoty.
Doporučená literatura:
HRBEK, Jaroslav. Draze zaplacená svoboda: osvobození Československa 1944-1945. Sv. I. Praha: Paseka, 2009.
HRBEK, Jaroslav. Draze zaplacená svoboda: osvobození Československa 1944-1945. Svazek II. Praha: Paseka, 2009.
Jakl, Tomáš: Květen 1945 v českých zemích, Praha, MBI 2004
Kural Václav – Štěpánek Zdeněk: České národní povstání v květnu 1945, Praha, Karolinum 2008
LACKO, Martin. Slovenské národné povstanie 1944. Bratislava: Slovart, 2008.
MRŇKA, Jaromír. Limity lidskosti: politika a sociální praxe kolektivního násilí v českých zemích 1944-1946. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019.
NĚMEČEK, Jan. Kapitoly z osvobození Československa 1945. Praha: Academia, 2017. 1938-1953.
RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: spolupráce a konflikty 1914-1992. Vydání ve Vyšehradu druhé. Praha: Vyšehrad, 2015.
Stanislav Zámečník: Český odboj a národní povstání v květnu 1945, Praha, Naše vojsko 2006.
TÓTH, Dezider, a kol. Generál Golian a jeho doba: materiály z odborného seminára k 100. výročiu narodenia Jána Goliana, Banská Bystrica 31. 10. 2006. (slovensky)
Lživé zprávy a nepodložené informace o celém vyhnání Němců v roce 1945 stejně jako o již organizovaném odsunu, který dle pravidel stanovených na Postupimské konferenci probíhal od podzimu 1945 do roku 1947, rezonují dodnes společností a vytvářejí prostor mnoha mediálním i politickým dezinterpretacím. Jak německá, tak i československá, potažmo česká strana se také v současnosti potýkají s problémy způsobenými komunistickým informačním embargem i jednostranným výkladem, který převažoval na obou stranách železné opony. Obecně je komplikované nastínit celistvě a věcně správně události těchto let, i proto se následující text omezí na nejdůležitější aspekty vyhnání a odsunu jako takového.
ČTI VÍCE
X
Problematické je samo pojmenování událostí let 1945-1947/48. V Německu se hojně pro celé období užívá pojmu Vertreibung, tedy česky vyhnání. Jako příklad může být uvedena uznávaná německá publikace Lexikon der Vertreibungen z dubna 2010. V českém prostředí je tato doba spíše členěna do dvou částí. První etapu tvoří události jara a léta 1945, druhou pak události dějící se od podzimu 1945 do konce roku 1947, potažmo roku 1948. Oproti dřívějším pojmům jako transfer či vysídlení se prosadila označení divoký odsun pro události roku 1945 a organizovaný odsun pro dobu od Postupimské konference.
Právě doba tzv. divokého odsunu je charakteristická osvobozováním území Protektorátu, přebíráním správy českými zástupci, vytvářením místních a okresních národních výborů, entuziasmem a úlevou na české straně. Velká část českých říšských Němců naopak prožívala nejděsivější momenty celé válečné doby. Statisíce lidí neustále od zimy 1944/1945 migrovaly. Od válečných uprchlíků, po poslední vojáky připravující se na obranu, navrátilce z války, z koncentračních táborů, z totálního nasazení v Německu. Všichni podléhali velké existenční nejistotě. Lživá propaganda na mnoha místech vedla nacistické zfanatizované vojáky a příslušníky domobran z tzv. Volkssturmu do marného boje. Partyzánská válka ze strany Němců neutichala ani dlouho po sebevraždě Hitlera a po oficiálním ukončení války. Jen v Krkonoších se dle dobových pramenů potýkali v ozbrojených konfliktech sovětští a českoslovenští milicionáři s německými odbojáři ještě v červnu. Zároveň se ale československé zpravodajství aktivně zapojilo do dezinformací, neboť obyvatelstvo varovalo před přetrvávajícími partyzány a jejich útoky dlouho poté, co jejich aktivita dávno skončila. Němci z lokalit s hlášenou aktivitou vojenských nepřátelských jednotek byli obviňováni, napadáni a fyzicky trestáni za domnělé kontakty a pomoc těmto odpůrcům míru. Držení zbraně se rovnalo trestu smrti. Němci měli povinnost všechny zbraně odevzdat. Rozsudky smrti spojené se skrýváním zbraní byly relativně časté, jak nasvědčují regionální zprávy. Podstatné v tomto ohledu byly také zprávy o snaze Němců navázat kontakty s Němci přes hranice, potažmo se vrátit zpátky do své domoviny. Ještě několik let po válce se objevovaly novinové články, které varovaly obyvatelstvo příhraničí před nepřátelskými aktivitami a vyvolávaly lživé obavy z revize stávajících poměrů. Zkušenost války, tj. nahromaděná nenávist, a pak různé podněty, především ze strany českých ozbrojených jednotek, vedly k násilí, jehož konání se odehrávalo hlavně ve dvou vlnách. Jako první vlnu lze chápat násilí poválečných dnů, které se událo v Brně, Praze i na jiných místech. Druhá vlna násilí roku 1945 probíhala na přelomu června a července. Za příklad tohoto násilí lze uvést události z Ústí nad Labem. Odpor k Němcům se nicméně ani poté příliš nezmenšil. Latentní napětí udržovaly různé neověřené zprávy, některé publikované v novinách, stejně jako užívání němčiny. Pachateli násilí nikdy nebyly „masy“, vždycky se jednalo o jednotlivce či malé skupinky, byť hlavně zpočátku podpořené všeobecnou atmosférou.
Dehonestace měla různé podoby. Němci byli nuceni nosit bílé pásky s označením N jako Němec, D jako Deutsch, nebo přímo hákovým křížem, lidé si před nimi odplivávali, nadávali jim, šikanovali je, bili za používání německého jazyka, močili na ně, znásilňovali, fackovali, mučili a zabíjeli. Vše páchané symbolické, skryté, nebo naopak reálné násilí, bylo a je vysvětlováno dobou, atmosférou, nicméně nutné je zmínit, že mnozí páchali násilí na svých sousedech i s cílem zisku jejich majetku. Právě touha po majetku patřícím do té doby mnohdy po generace německým spoluobčanům, nebo během války místními i říšskými Němci zabraném, po zlatě a cennostech ukrytých v německých kufrech, přívěšcích, náušnicích byl motor mnohých aktérů, ve kterém jim pomáhalo kromě alkoholu i všeobecně přijímané přesvědčení o kolektivní vině Němců.
Myšlenka odsunu německého a i maďarského obyvatelstva nebyla výplodem roku 1945. S myšlenkou odsunu Německého obyvatelstva je spojován především Edvard Beneš. Jeho návrhy prosazované ještě v samotném průběhu druhé světové války se týkají především odtržení výběžků, čímž by se Československo zbavilo značné části německy mluvící populace. Svůj návrh již v průběhu druhé světové války prezentoval diplomatům ve Velké Británii, následně Stalinovi v Moskvě. Právě souhlas Sovětů a následně i zbylých členů aliance byl rozhodující pro průběh odsunu Němců, neboť bez něj by byl takřka neproveditelný. Podstatný byl především souhlas Sovětského svazu. Ten odsun Němců v Československu spojil s odsunem Němců z dřívějšího území Polska. Polsko nicméně bylo obnoveno více na západě. Němci tak přišli o značný kus území. Sovětský svaz získal další četná území právě od na západ posunutého Polska. Hranice Německa a Polska se tak ustálily a tento stav přetrvává do dnešní doby.
Samotné vyhnání Němců, někdy nazývané jako divoký odsun, bylo dlouhou dobu považováno za spíše živelnou reakci obyvatelstva na konec války, nežli plánovanou akci. Tento pohled narušila v české historiografii průlomová studie Adriana von Arburga a Tomáše Staňka s názvem Organizované divoké odsuny?. Autoři dokázali značnou organizovanost i při těchto jarních masových událostech. Jako příklad může být uvedeno právě vyhnání Němců z Brna. To bylo vyvoláno čistě plánovaně vyhláškou Národního výboru města Brna ze dne 30. května. Jako další příklad pak může být uvedeno vyhnání Němců z okresu Vrchlabí, kde obecně došlo k nejmasovějšímu a nejradikálnějšímu průběhu v celém Podkrkonoší.
Jedním z katalyzátorů těchto násilností páchaných na německém obyvatelstvu se mimo jiné staly projevy Edvarda Beneše. Jeho slavný výrok “otázku německou musíme v republice vylikvidovat”, ačkoli dle dnešní interpretace nemyslel vyvolání fyzického násilí, vedly k násilnostem a především legitimizovaly páchané násilí. Vysoká míra legitimity, stejně jako postupné právní zakotvení násilí, jsou charakteristické pro rok 1945. Lidé si mentálně osvojili násilí a smrt jako prostředek, zvykli si na možnost vyvolávat tyto hrůzy bez pocitu viny.
Podoby tzv. divokého odsunu (přesto byl organizovaný, viz výše), se v jednotlivých regionech velmi lišily. V místech, kde bylo velké množství říšských Němců, docházelo k vydávání vyhlášek, které jim nařizovaly do určitého data opustit okres. Zároveň po převzetí moci docházelo k zatýkání Němců s cílem zisku informací, nebo možnosti je soudit za válečné zločiny. Nutné je ale dodat, že většina nacistických špiček a důležitých úředníků utíkala v té době z protektorátu před příchodem sovětských vojsk. V mnoha případech se tak nepodařilo dopadnout skutečného viníka. Zároveň s těmito akcemi probíhal „divoký“ odsun. Bylo jasně stanoveno, že za Němce je považovaná každá osoba, která při sčítání lidu na přelomu let 1929/1930 udala německou národnost. Ohled měl být brán zatím pouze na antifašisty označené červenou páskou a smíšená manželství, ve kterých ale měla být přezkoumána činnost německého člena a výchova dětí.
Mezi osoby německé národnosti, které neměly být odsunuty, patřily provinilci proti ČSR, proti kterým bylo stanoveno soudní řízení či bylo plánováno; osoby, které se vrátily z koncentračních táborů, bojovaly proti nacismu či jsou známy svým demokratickým postojem před válkou i za války, dále pak Rakušané s rakouskou státní příslušností, kteří doložitelně nekolaborovali. Ještě více komplikovanou situaci měli Rakušané s československým občanstvím. V očích většiny lidí byli Rakušané na úrovni Němců. Jak píše Tomáš Staněk ve své slavné knize Odsun Němců z Československa, tak „politicky bezúhonní Rakušané byli sice postaveni na stejnou úroveň jako čs. státní občané, ale v praxi se vůči nim postupovalo nejednotně a leckdy i tvrdě, a to i bez závažnějších příčin.“ Proto není příliš překvapující, že mnoho z nich, stejně jako mnoho Švýcarů, zvolilo cestu dobrovolného ochodu z ČSR.
Mezi osoby, které naopak byly umisťovány předně do prvních transportů, byli řazeni intelektuálové, učitelé, advokáti, majetnější vrstvy, továrníci a velcí sedláci. Jejich vyhnání šlo ruku v ruce s probíhajícím znárodněním. Uvádí se, že pokud si mohli takto vyhánění Němci něco odnést, byly to předměty, které buď sami unesou, nebo v případě větší organizovanosti do třiceti kilogramů. Nutné je také dodat, že jim osobní věci byly ještě přebrány. Aby zachovali maximum majetku, cestovali mnozí i přes panující vedra co nejvíce oblečení. Časté jsou dehydratace, vysílení, která vedly k úmrtím.
Tzv. organizované odsuny, tedy nucené vysidlování probíhající od podzimu 1945, podle úmluv signovaných na postupimské konferenci, byly provázeny menší mírou fyzického násilí. Všichni odsouvaní Němci byli zanášeni do jmenného seznamu. Na celý průběh odsunu dohlíželi zástupci Červeného kříže. Mezi uznávaná zavazadla spadala ta, která celkově nepřesáhla hmotnost padesáti kilogramů. Odsouvaní Němci také měli dostat dle úmluv jídlo na tři dny. Kromě evidence osob byl poslán trojjazyčný dopis, ve kterém se nacházely počty a jména osob, věk i oznámení, zda nikdo nevykazuje známku vážné infekce, či zda a kdy byli odsunovaní na kontrole vší a na ošetření práškem DDT. Ten byl aplikován německými lékaři, kteří trvale působili přímo ve sběrných táborech. I přesto docházelo ke ztrátám na životech. Umírali především starší lidé, kteří nesnesli útrapy odsunu a zemřeli např. ve vlacích.
Vyčíslit celkový počet Němců, kteří byli z Československa nuceně vysídleni, je dodnes takřka nemožné, stejně jako objektivní stanovení počtu obětí. Obecně se počítá, že z přibližně 3 231 688 občanů hlásících se k německé národnosti v roce 1930 bylo na 2 230 000 odsunutých Němců. Z nich bylo 660 000 vyhnáno během tzv. divokého odsunu. Odhady počtu usmrcených Němců se liší v závislosti na publikaci a dobu, kdy daná práce byla sepsána. Čísla publikovaná ve starších knihách jsou dokonce v rozsahu od 17 000 do 80 000. Reálný se zdá být počet zabitých a zemřelých Němců v počtu mezi 25 000 – 35 000 stanovený odhadem Česko-německé komise historiků. Dle statistik v obnoveném Československu zůstalo na našem území asi 240 000 Němců. Nutné je ještě dodat, že na 100 000 Němců mělo být dodatečně v roce 1947 odsunuto do americké okupační zóny. Tento odsun se již neuskutečnil, a tak v roce 1947 jsou doložitelné pouze odsuny za účelem scelování rodin či na základě podaných žádostí samotných Němců.
Doporučená literatura:
ARBURG, Adrian von a Tomáš STANĚK, ed. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951: dokumenty z českých archivů. I., Češi a Němci do roku 1945 : úvod k edici. Středokluky: Susa, 2010. (celkově vzniklo osm publikací v edici Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951)
ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění “evakuace” německého obyvatelstva (květen až září 1945). In: Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 3-4, s. 321-376.
BRANDES, Detlef. Cesta k vyhnání 1938-1945: plány a rozhodnutí o “transferu” Němců z Československa a z Polska. Praha: Prostor, 2002.
BRANDES, Detlef, ed., SUNDHAUSSEN, Holm, ed. a TROEBST, Stefan, ed. Lexikon der Vertreibungen: Deportation, Zwangsaussiedlung und ethnische Säuberung im Europa des 20. Jahrhunderts. Wien: Böhlau, 2010.
KOVAŘÍK, David. Němečtí antifašisté v českých zemích v roce 1945. In: I oni byli proti: sborník z mezinárodní historické konference. Ústí nad Labem: Muzeum města Ústí nad Labem, 2007.
PADEVĚT, Jiří. Krvavé léto 1945. [s.l.]: Academia, 2016.
SPURNÝ, Matěj. Flucht und Vertreibung: das Ende des Zweiten Weltkrieges in Niederschlesien, Sachsen und Nordböhmen. Dresden: Sächsische Landeszentrale für politische Bildung, 2008.
STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha: Academia; Naše vojsko, 1991.
STANĚK, Tomáš. Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa : (1918-1948): studijní materiál. Ostrava: Amosium servis, 1992.
STANĚK, Tomáš. Perzekuce 1945: perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996.
STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 2005.
Právě doba tzv. divokého odsunu je charakteristická osvobozováním území Protektorátu, přebíráním správy českými zástupci, vytvářením místních a okresních národních výborů, entuziasmem a úlevou na české straně. Velká část českých říšských Němců naopak prožívala nejděsivější momenty celé válečné doby. Statisíce lidí neustále od zimy 1944/1945 migrovaly. Od válečných uprchlíků, po poslední vojáky připravující se na obranu, navrátilce z války, z koncentračních táborů, z totálního nasazení v Německu. Všichni podléhali velké existenční nejistotě. Lživá propaganda na mnoha místech vedla nacistické zfanatizované vojáky a příslušníky domobran z tzv. Volkssturmu do marného boje. Partyzánská válka ze strany Němců neutichala ani dlouho po sebevraždě Hitlera a po oficiálním ukončení války. Jen v Krkonoších se dle dobových pramenů potýkali v ozbrojených konfliktech sovětští a českoslovenští milicionáři s německými odbojáři ještě v červnu. Zároveň se ale československé zpravodajství aktivně zapojilo do dezinformací, neboť obyvatelstvo varovalo před přetrvávajícími partyzány a jejich útoky dlouho poté, co jejich aktivita dávno skončila. Němci z lokalit s hlášenou aktivitou vojenských nepřátelských jednotek byli obviňováni, napadáni a fyzicky trestáni za domnělé kontakty a pomoc těmto odpůrcům míru. Držení zbraně se rovnalo trestu smrti. Němci měli povinnost všechny zbraně odevzdat. Rozsudky smrti spojené se skrýváním zbraní byly relativně časté, jak nasvědčují regionální zprávy. Podstatné v tomto ohledu byly také zprávy o snaze Němců navázat kontakty s Němci přes hranice, potažmo se vrátit zpátky do své domoviny. Ještě několik let po válce se objevovaly novinové články, které varovaly obyvatelstvo příhraničí před nepřátelskými aktivitami a vyvolávaly lživé obavy z revize stávajících poměrů. Zkušenost války, tj. nahromaděná nenávist, a pak různé podněty, především ze strany českých ozbrojených jednotek, vedly k násilí, jehož konání se odehrávalo hlavně ve dvou vlnách. Jako první vlnu lze chápat násilí poválečných dnů, které se událo v Brně, Praze i na jiných místech. Druhá vlna násilí roku 1945 probíhala na přelomu června a července. Za příklad tohoto násilí lze uvést události z Ústí nad Labem. Odpor k Němcům se nicméně ani poté příliš nezmenšil. Latentní napětí udržovaly různé neověřené zprávy, některé publikované v novinách, stejně jako užívání němčiny. Pachateli násilí nikdy nebyly „masy“, vždycky se jednalo o jednotlivce či malé skupinky, byť hlavně zpočátku podpořené všeobecnou atmosférou.
Dehonestace měla různé podoby. Němci byli nuceni nosit bílé pásky s označením N jako Němec, D jako Deutsch, nebo přímo hákovým křížem, lidé si před nimi odplivávali, nadávali jim, šikanovali je, bili za používání německého jazyka, močili na ně, znásilňovali, fackovali, mučili a zabíjeli. Vše páchané symbolické, skryté, nebo naopak reálné násilí, bylo a je vysvětlováno dobou, atmosférou, nicméně nutné je zmínit, že mnozí páchali násilí na svých sousedech i s cílem zisku jejich majetku. Právě touha po majetku patřícím do té doby mnohdy po generace německým spoluobčanům, nebo během války místními i říšskými Němci zabraném, po zlatě a cennostech ukrytých v německých kufrech, přívěšcích, náušnicích byl motor mnohých aktérů, ve kterém jim pomáhalo kromě alkoholu i všeobecně přijímané přesvědčení o kolektivní vině Němců.
Myšlenka odsunu německého a i maďarského obyvatelstva nebyla výplodem roku 1945. S myšlenkou odsunu Německého obyvatelstva je spojován především Edvard Beneš. Jeho návrhy prosazované ještě v samotném průběhu druhé světové války se týkají především odtržení výběžků, čímž by se Československo zbavilo značné části německy mluvící populace. Svůj návrh již v průběhu druhé světové války prezentoval diplomatům ve Velké Británii, následně Stalinovi v Moskvě. Právě souhlas Sovětů a následně i zbylých členů aliance byl rozhodující pro průběh odsunu Němců, neboť bez něj by byl takřka neproveditelný. Podstatný byl především souhlas Sovětského svazu. Ten odsun Němců v Československu spojil s odsunem Němců z dřívějšího území Polska. Polsko nicméně bylo obnoveno více na západě. Němci tak přišli o značný kus území. Sovětský svaz získal další četná území právě od na západ posunutého Polska. Hranice Německa a Polska se tak ustálily a tento stav přetrvává do dnešní doby.
Samotné vyhnání Němců, někdy nazývané jako divoký odsun, bylo dlouhou dobu považováno za spíše živelnou reakci obyvatelstva na konec války, nežli plánovanou akci. Tento pohled narušila v české historiografii průlomová studie Adriana von Arburga a Tomáše Staňka s názvem Organizované divoké odsuny?. Autoři dokázali značnou organizovanost i při těchto jarních masových událostech. Jako příklad může být uvedeno právě vyhnání Němců z Brna. To bylo vyvoláno čistě plánovaně vyhláškou Národního výboru města Brna ze dne 30. května. Jako další příklad pak může být uvedeno vyhnání Němců z okresu Vrchlabí, kde obecně došlo k nejmasovějšímu a nejradikálnějšímu průběhu v celém Podkrkonoší.
Jedním z katalyzátorů těchto násilností páchaných na německém obyvatelstvu se mimo jiné staly projevy Edvarda Beneše. Jeho slavný výrok “otázku německou musíme v republice vylikvidovat”, ačkoli dle dnešní interpretace nemyslel vyvolání fyzického násilí, vedly k násilnostem a především legitimizovaly páchané násilí. Vysoká míra legitimity, stejně jako postupné právní zakotvení násilí, jsou charakteristické pro rok 1945. Lidé si mentálně osvojili násilí a smrt jako prostředek, zvykli si na možnost vyvolávat tyto hrůzy bez pocitu viny.
Podoby tzv. divokého odsunu (přesto byl organizovaný, viz výše), se v jednotlivých regionech velmi lišily. V místech, kde bylo velké množství říšských Němců, docházelo k vydávání vyhlášek, které jim nařizovaly do určitého data opustit okres. Zároveň po převzetí moci docházelo k zatýkání Němců s cílem zisku informací, nebo možnosti je soudit za válečné zločiny. Nutné je ale dodat, že většina nacistických špiček a důležitých úředníků utíkala v té době z protektorátu před příchodem sovětských vojsk. V mnoha případech se tak nepodařilo dopadnout skutečného viníka. Zároveň s těmito akcemi probíhal „divoký“ odsun. Bylo jasně stanoveno, že za Němce je považovaná každá osoba, která při sčítání lidu na přelomu let 1929/1930 udala německou národnost. Ohled měl být brán zatím pouze na antifašisty označené červenou páskou a smíšená manželství, ve kterých ale měla být přezkoumána činnost německého člena a výchova dětí.
Mezi osoby německé národnosti, které neměly být odsunuty, patřily provinilci proti ČSR, proti kterým bylo stanoveno soudní řízení či bylo plánováno; osoby, které se vrátily z koncentračních táborů, bojovaly proti nacismu či jsou známy svým demokratickým postojem před válkou i za války, dále pak Rakušané s rakouskou státní příslušností, kteří doložitelně nekolaborovali. Ještě více komplikovanou situaci měli Rakušané s československým občanstvím. V očích většiny lidí byli Rakušané na úrovni Němců. Jak píše Tomáš Staněk ve své slavné knize Odsun Němců z Československa, tak „politicky bezúhonní Rakušané byli sice postaveni na stejnou úroveň jako čs. státní občané, ale v praxi se vůči nim postupovalo nejednotně a leckdy i tvrdě, a to i bez závažnějších příčin.“ Proto není příliš překvapující, že mnoho z nich, stejně jako mnoho Švýcarů, zvolilo cestu dobrovolného ochodu z ČSR.
Mezi osoby, které naopak byly umisťovány předně do prvních transportů, byli řazeni intelektuálové, učitelé, advokáti, majetnější vrstvy, továrníci a velcí sedláci. Jejich vyhnání šlo ruku v ruce s probíhajícím znárodněním. Uvádí se, že pokud si mohli takto vyhánění Němci něco odnést, byly to předměty, které buď sami unesou, nebo v případě větší organizovanosti do třiceti kilogramů. Nutné je také dodat, že jim osobní věci byly ještě přebrány. Aby zachovali maximum majetku, cestovali mnozí i přes panující vedra co nejvíce oblečení. Časté jsou dehydratace, vysílení, která vedly k úmrtím.
Tzv. organizované odsuny, tedy nucené vysidlování probíhající od podzimu 1945, podle úmluv signovaných na postupimské konferenci, byly provázeny menší mírou fyzického násilí. Všichni odsouvaní Němci byli zanášeni do jmenného seznamu. Na celý průběh odsunu dohlíželi zástupci Červeného kříže. Mezi uznávaná zavazadla spadala ta, která celkově nepřesáhla hmotnost padesáti kilogramů. Odsouvaní Němci také měli dostat dle úmluv jídlo na tři dny. Kromě evidence osob byl poslán trojjazyčný dopis, ve kterém se nacházely počty a jména osob, věk i oznámení, zda nikdo nevykazuje známku vážné infekce, či zda a kdy byli odsunovaní na kontrole vší a na ošetření práškem DDT. Ten byl aplikován německými lékaři, kteří trvale působili přímo ve sběrných táborech. I přesto docházelo ke ztrátám na životech. Umírali především starší lidé, kteří nesnesli útrapy odsunu a zemřeli např. ve vlacích.
Vyčíslit celkový počet Němců, kteří byli z Československa nuceně vysídleni, je dodnes takřka nemožné, stejně jako objektivní stanovení počtu obětí. Obecně se počítá, že z přibližně 3 231 688 občanů hlásících se k německé národnosti v roce 1930 bylo na 2 230 000 odsunutých Němců. Z nich bylo 660 000 vyhnáno během tzv. divokého odsunu. Odhady počtu usmrcených Němců se liší v závislosti na publikaci a dobu, kdy daná práce byla sepsána. Čísla publikovaná ve starších knihách jsou dokonce v rozsahu od 17 000 do 80 000. Reálný se zdá být počet zabitých a zemřelých Němců v počtu mezi 25 000 – 35 000 stanovený odhadem Česko-německé komise historiků. Dle statistik v obnoveném Československu zůstalo na našem území asi 240 000 Němců. Nutné je ještě dodat, že na 100 000 Němců mělo být dodatečně v roce 1947 odsunuto do americké okupační zóny. Tento odsun se již neuskutečnil, a tak v roce 1947 jsou doložitelné pouze odsuny za účelem scelování rodin či na základě podaných žádostí samotných Němců.
Doporučená literatura:
ARBURG, Adrian von a Tomáš STANĚK, ed. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951: dokumenty z českých archivů. I., Češi a Němci do roku 1945 : úvod k edici. Středokluky: Susa, 2010. (celkově vzniklo osm publikací v edici Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951)
ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění “evakuace” německého obyvatelstva (květen až září 1945). In: Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 3-4, s. 321-376.
BRANDES, Detlef. Cesta k vyhnání 1938-1945: plány a rozhodnutí o “transferu” Němců z Československa a z Polska. Praha: Prostor, 2002.
BRANDES, Detlef, ed., SUNDHAUSSEN, Holm, ed. a TROEBST, Stefan, ed. Lexikon der Vertreibungen: Deportation, Zwangsaussiedlung und ethnische Säuberung im Europa des 20. Jahrhunderts. Wien: Böhlau, 2010.
KOVAŘÍK, David. Němečtí antifašisté v českých zemích v roce 1945. In: I oni byli proti: sborník z mezinárodní historické konference. Ústí nad Labem: Muzeum města Ústí nad Labem, 2007.
PADEVĚT, Jiří. Krvavé léto 1945. [s.l.]: Academia, 2016.
SPURNÝ, Matěj. Flucht und Vertreibung: das Ende des Zweiten Weltkrieges in Niederschlesien, Sachsen und Nordböhmen. Dresden: Sächsische Landeszentrale für politische Bildung, 2008.
STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha: Academia; Naše vojsko, 1991.
STANĚK, Tomáš. Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa : (1918-1948): studijní materiál. Ostrava: Amosium servis, 1992.
STANĚK, Tomáš. Perzekuce 1945: perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996.
STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 2005.
Přežít konec války a přes všechny snahy orgánů i milicionářů zůstat na území Československa se podařilo zhruba čtvrt milionu Němců. Tato relativně početná skupina byla a zůstala vnitřně velmi diferencovaná, ačkoli se příslušníci úřadů i obyvatelé zasílající varování do novin obávali spolupráce tohoto „živlu“. Někteří Němci nebyli vysídleni z důvodů politických, jiní z důvodů hospodářských, právních, věkových aj. Právě o lidech, kteří na území Československa dobrovolně i nedobrovolně zůstali po roce 1947, bude pojednávat tato část.
ČTI VÍCE
X
Již v květnu roku 1945 bylo rozhodnuto o tom, že některé skupiny obyvatel budou vyjmuty z tzv. odsunových akcí. První živelné vyhnání německých obyvatel téměř nerozlišovalo mezi Němci jako takovými. Přesto, jak bylo dokázáno, mnohé z těchto činů byly organizovány a politicky podporovány. Za hranice byli mnohdy hnáni i lidé, kteří nejen s nacistickým režimem nespolupracovali, nýbrž se proti němu otevřeně kriticky stavěli, či byli nacisty pronásledováni. Podle pozdější Postupimské konference i dle dřívějších dohod československých orgánů měli být považováni za antifašisty lidé, kteří se aktivně účastnili odboje proti národnímu socialismu. Některé dochované archivní prameny se o této skupině naopak nezmiňují. Jako příklad může být uvedena vyhláška z 14. června 1945 vydaná Okresní správní komisí ve Vrchlabí. Ta mluví pouze o nutnosti pozastavení vysídlení osob, které byly v takzvaném smíšeném manželství. Podobně jako v jiných částech republiky však neznamenalo automaticky, že Němci ze smíšených manželství nebudou nuceně vysídleni. Podstatné bylo, který člen rodiny je německé národnosti, zda otec, nebo matka. Pokud byla matka Němkou, tak se předpokládalo, že češství otce bude v rodině dominantní, tudíž děti budou vychovávány česky. Pokud byl otec Němcem a matka Češkou, mohla být taková rodina i s matkou nuceně vysídlena, jak se mnohdy skutečně stávalo. Některé ženy se proti takovému postupu snažily odvolat, jejich případy pak byly zevrubně zkoumány. Podstatnou roli hrála jak znalost češtiny u dětí a její užívání v domácnosti, tak především výpovědi sousedů. Obecně sousedská loajalita, nebo naopak neloajalita, rozhodovala o osudu mnohých Němců spadajících částečně či úplně do kategorie osob, které tu směly zůstat.
Dle zmíněné vyhlášky z roku 1945 pak v Československu měly zůstat také osoby provinilé proti ČSR, proti kterým bylo zahájeno soudní řízení. Dále pak státní příslušníci Rakouské republiky. Zde se jednalo o relativně úzkou skupinu lidí, ze kterých mnozí přes své rakouské občanství volili „dobrovolný“ odsun. Tlak veřejnosti pro některé z nich byl nesnesitelný podobně jako tíže kolektivní vinny německy mluvících obyvatel. Mezi Němce, kteří v Československu mohli po válce zůstat, patřili dále přestárlí a nemocní lidé, u kterých se počítalo s tím, že by nezvládli vysídlení do Německa. Tato skupina však nebyla nikdy přesně definována, záleželo často jak na iniciátorech vyhnání, tak na lékařích, kteří především v době již tzv. „organizovaných odsunů“ měli Němce kontrolovat. Lékaři následně na základě odborného posudku rozhodovali o jejich schopnosti a zdatnosti podstoupit transport do Německa. Značnou roli v těchto záležitostech také hrály rodinné důvody, tedy zda je či byl zbytek jejich rodiny vysídlen. Dle závěrů Postupimské konference se totiž úřady měly snažit o scelování rodin, tudíž i mnohdy starší lidé byli oproti úzu odsunuti se zbytkem rodiny. V případě, že žádali o možnost zůstat v Československu, nebo byli úřady kvůli věku či zdravotnímu stavu vyňati z vysidlovacích akcí, stávali se ve velké míře závislými na pomoci ze strany rodinných příslušníků, které příslušné úřady vyhledávaly a nařizovaly jim tzv. vyživovací povinnost. Finanční výše těchto pomocí starším, nemocným a nemohoucím však byly nízké.
Jednou ze skupin německy mluvícího obyvatelstva, která měla a směla na území Československa zůstat, tvořily osoby vracející se z koncentračních táborů. Do této kategorie spadali jak němečtí političtí vězni, převážně příslušníci německé sociální demokracie a jiných stran, kteří byli automaticky považováni dle stranické příslušnosti za antifašisty, tak i jiní němečtí obyvatelé odsouzení a perzekuovaní během války nacisty. Podstatnou část v této kategorii hráli židé vracející se z koncentračních táborů. Právě tato kategorie lidí si prožila i po válce obrovská traumata, patřili doložitelně ke kategorii těch, kteří páchali nejčastěji sebevraždy. Jejich situace byla po válce tristní. V důsledku arizace židovského majetku nacistickým režimem přišli většinou o veškerý majetek. Tento majetek po válce zabavený příslušníky národních výborů byl přiřazen českému obyvatelstvu, na původní obyvatele se kvůli jejich nepřítomnosti, předpokládanému úmrtí, nebral ohled. Pokud se některým podařilo přežít útrapy a hrůzy koncentračních táborů a vrátili se do vlasti, tak nejen, že v mnoha případech nenašli už žádného člena své rodiny ani známého, protože mnohdy všichni kromě nich byli zavražděni v lágrech a při pochodech, ale zároveň zjistili, že reálně mají jen teoretický nárok na svůj majetek, domoci se ho bylo velmi zdlouhavé a komplikované. Jejich německá řeč navíc vyvolávala agresi a nevoli, nejednou se tak stali obětmi fyzického násilí i vražd. Relativně zřídka se jim podařilo získat zpátky původně nacisty ukradený majetek a začít znovu žít jako rovnocenný občan Československé republiky. Někteří se cítili být natolik odcizení, že spolu s dalšími zvolili cestu odsunu do Německa, nebo emigrace, často do Izraele, nebo USA.
Poslední největší skupinou lidí, kteří v mnoha případech nebyli vysídleni do okupovaného Německa, byli tzv. specialisté. Těch byly řádově desetitisíce, podobně jako antifašistů na počátku vyhnání v roce 1945 či smíšených manželství. Početní struktura zůstavších Němců se lišila v závislosti na čase. Pokud zhodnotíme počty u těchto tří skupin, tak počet antifašistů neustále ubýval, desetitisíce z nich po nátlaku i dobrovolně volili odchod do exilu mimo Německo i do Německa, a tak dle Tomáše Staňka zůstalo v Československu v listopadu roku 1946 pouze 13 000 osob s platným osvědčením. K nim lze připočítat ještě na 25 000 osob, které měly být odsunuty. Kolik jich ale reálně bylo v roce 1947 dodatečně odsunuto, je velmi komplikované určit. U smíšených manželství byla situace ještě složitější, počty těch, kteří byli zahrnováni do kategorie smíšených manželství, se lišil v závislosti na čase a nařízeních vlády. Celkově tu bylo k 31. 12. 1946 počítáno 33 000 Němců žijících ve smíšeném manželství. Nejpočetnější skupinou „zůstavších“ Němců se stali specialisté se svými rodinnými příslušníky. Ačkoli v prvních poválečných měsících se jednalo o počet Němců relativně se blížící součtu antifašistů a smíšených manželství, ke konci roku 1946 byla již situace jiná. K 1. listopadu roku 1946 uvádí Tomáše Staněk počet 33 537 specialistů, kteří tu na území Čech, Moravy a Slezska zůstali. Tito lidé tu směli mít i své rodinné příslušníky, kterých bylo 53 103, tudíž souhrnem specialistů a jejich členů rodin tu zůstalo k 1. listopadu 1946 na 86 640. Toto číslo jistě není konečné, mnohé rodiny byly dodatečně vysídleny v roce 1947, nicméně se ukazuje již značný proporční rozdíl mezi skupinami antifašistů, specialistů a smíšených manželství.
Tito lidé, specialisté, se stali klíčoví pro udržení chodu poválečné ekonomiky. Jejich know-how bylo důležitější nežli poválečné etnické čistky. Rozsah této skupiny velmi kolísal v závislosti na hospodářské situaci jednotlivých oborů. Hned na počátku bylo rozhodnuto o udržení pracujících v klíčových podnicích, jako byly elektrárny, papírny, chemičky, strojovny. Mezi další pak můžeme řadit specifická odvětví, se kterými měli Češi historicky minimum zkušeností, a tak potřebovali německé pracovníky, aby si danou činnost osvojili. Do této kategorie spadaly porcelánky, sklárny, výrobny hudebních nástrojů, podniky na výrobu bižuterie, textilky, mnohé doly a železárny. Lokálně pak byli zapotřebí pracovníci ze zdánlivě málo specializovaných odvětví, jako byli lesníci a zemědělci, a to především v podhorských oblastech. Jako příklad může být uvedeno Podkrkonoší. Specifičnost podhorských oblastí, nedostatek pracovníků a obrovské polomy způsobené silnými větry v zimě na přelomu roku 1945/1946 si vyžádaly pozastavení mnohých plánovaných odsunů, částečně již od léta 1945. Právě v tomto létě se ukázala nesamostatnost a rozvrácenost československé ekonomiky nejvíce. Běžné byly pondělní dny bez elektřiny, nedostatek pracujících způsoboval výpadky v dodávání uhlí, papíru, oděvů, strojů. Hmotné nedostatky navíc umocňovalo pokračující vysídlování způsobující neustálý odliv pracovních sil, jenž v důsledku vedl k úpadku československé ekonomiky.
Na přelomu léta a podzimu 1945 situace gradovala kvůli potřebě sklízet zemědělské plodiny. Situace se ale nezlepšila ani v roce 1946. Více než stroje chyběla lidská síla. Podniky sice doložitelně organizovaly placené brigády, ty ale nemohly dlouhodobě udržet nedostatky způsobené odlivem pracovníků. Úřady tak volaly o pomoc vnitrozemí Čech i celé Slovensko. Stovky rodin tak zamířily do pohraničních oblastí zaplnit pracovní místa i obydlí po odsunutých Němcích. Počáteční nadšení však rychle opadlo, neboť tzv. dosídlenců nebylo dostatečné množství, a tak samy zestátněné podniky žádaly místní a okresní národní výbory, potažmo ministerstva, aby byly dočasně pozastaveny odsuny. Němcům byly následně za souhlasu zaměstnavatele, závodní rady a ministerstva vnitra vydána potvrzení, že zde mohou se svými rodinnými příslušníky setrvávat. Tato potvrzení se jmenovala legitimace o vynětí z odsunu. Součástí legitimace bylo mimo identifikačních údajů i uvedení počtu rodinných příslušníků, jejich věk a pracovní pozice. Úřady tak bedlivě evidovaly, kdo tu společně s daným specialistou zůstává, členy rodiny tak mohly v případě potřeby přeřadit na jiné, potřebnější pracovní pozice. Nevýhodou mnohých legitimací byla plánovaná dočasnost. Ta se projevila především v roce 1947, kdy bylo jasné, že ekonomická situace ČSR je stále velmi svízelná a pohraničí rozhodně nebude dostatečně obydleno, aby byly tamější zemědělské i průmyslové potřeby saturovány. Přesto především zástupci státní bezpečnosti žádali o dodatečné nucené vysídlení těchto obyvatel. Úřady, firmy a rodinné statky se tak dostávaly do sporu s ministerstvem vnitra, které silně tlačilo na odsun všech takovýchto specialistů. Upomínaly i zaměstnavatele, že nedostatečně dbají na to, aby němečtí pracovníci co nejrychleji vyučili české pracovníky, kteří by je v práci nahradili, tudíž by již nebyli nepostradatelní pro československý průmysl. Národní správci se této kritice bránili a argumentovali nedostatkem českých pracovníků.
Hospodářská situace se začala výrazněji stabilizovat až v roce 1947. Tehdy mělo dojít ještě k vysídlení téměř 100 000 Němců, nicméně americké úřady již zamítly provést další masivní transfery mimo těch, jež byly organizovány za účelem scelování rodin. Československá vláda se tak rozhodla pro jiné řešení, tzv. vnitřní rozptyl německého obyvatelstva. Na základě tohoto rozptylu pak museli Němci znovu opustit svá bydliště a odebrat se na přidělené bydliště a pracovní pozice. Cílem tohoto rozptylu bylo omezit koncentraci německy mluvícího obyvatelstva v některých oblastech a předejít tak možným dalším problémům. Součástí nařízeného vnitřního rozptylu však byla navíc dosud relativně málo probádaná „akce J“, tedy akce Jáchymov, při které bylo několik set německých rodin posláno pracovat do Jáchymovských dolů. V uranových dolech byly německé rodiny nahrazeny teprve po Vítězném únoru politickými vězni.
Utrpení německého obyvatelstva rozhodně nekončí ve čtyřicátých letech. Přežít museli původní němečtí obyvatelé ještě různé formy diskriminace v letech padesátých a částečně i šedesátých. Teprve až devadesátá léta umožnila zkoumat tuto problematiku, veřejně ji diskutovat a postupně tak otevírat pomyslnou „třináctou komnatu“ českých a slovenských dějin 20. století.
Doporučená literatura:
ARBURG, Adrian von a Tomáš STANĚK, ed. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951: dokumenty z českých archivů. I., Češi a Němci do roku 1945 : úvod k edici. Středokluky: Susa, 2010. (celkově vzniklo osm publikací v edici Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951)
ČAPKA, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Cerm, 2005.
ČAPKOVÁ, Kateřina, ČAPKOVÁ, Kateřina a David RECHTER, ed. Židé, nebo Němci?: německy mluvící Židé v poválečném Československu, Polsku a Německu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2019.
KOVAŘÍK, David. “V zájmu ochrany hranic”: přesídlení obyvatel ze zakázaného a hraničního pásma (1951-1952). Soudobé dějiny. 2005. str. 686-707.
LINDNER, Johanna a Corinna MALECHA. Zůstali tu s námi: příběhy českých Němců = Bei uns verblieben: Geschichten tschechischer Deutscher. Praha: Antikomplex, 2013.
MRŇKA, Jaromír. Svéhlavá periferie: každodennost diktatury KSČ na příkladu Šumperska a Zábřežska v letech 1945-1960. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2015.
SMYČKA, Václav. Das Gedăchtnis der Vertreibung: interkulturelle Perspektiven auf deutsche und tschechische Gegenwartsliteratur und Erinnerungskulturen. Bielefeld, 2019.
SPURNÝ, Matěj. Nejsou jako my: česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha: Antikomplex, 2011.
SPURNÝ, Matěj, ed. Proměny sudetské krajiny. Praha: Antikomplex, 2006.
STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha: Academia; Naše vojsko, 1991.
Dle zmíněné vyhlášky z roku 1945 pak v Československu měly zůstat také osoby provinilé proti ČSR, proti kterým bylo zahájeno soudní řízení. Dále pak státní příslušníci Rakouské republiky. Zde se jednalo o relativně úzkou skupinu lidí, ze kterých mnozí přes své rakouské občanství volili „dobrovolný“ odsun. Tlak veřejnosti pro některé z nich byl nesnesitelný podobně jako tíže kolektivní vinny německy mluvících obyvatel. Mezi Němce, kteří v Československu mohli po válce zůstat, patřili dále přestárlí a nemocní lidé, u kterých se počítalo s tím, že by nezvládli vysídlení do Německa. Tato skupina však nebyla nikdy přesně definována, záleželo často jak na iniciátorech vyhnání, tak na lékařích, kteří především v době již tzv. „organizovaných odsunů“ měli Němce kontrolovat. Lékaři následně na základě odborného posudku rozhodovali o jejich schopnosti a zdatnosti podstoupit transport do Německa. Značnou roli v těchto záležitostech také hrály rodinné důvody, tedy zda je či byl zbytek jejich rodiny vysídlen. Dle závěrů Postupimské konference se totiž úřady měly snažit o scelování rodin, tudíž i mnohdy starší lidé byli oproti úzu odsunuti se zbytkem rodiny. V případě, že žádali o možnost zůstat v Československu, nebo byli úřady kvůli věku či zdravotnímu stavu vyňati z vysidlovacích akcí, stávali se ve velké míře závislými na pomoci ze strany rodinných příslušníků, které příslušné úřady vyhledávaly a nařizovaly jim tzv. vyživovací povinnost. Finanční výše těchto pomocí starším, nemocným a nemohoucím však byly nízké.
Jednou ze skupin německy mluvícího obyvatelstva, která měla a směla na území Československa zůstat, tvořily osoby vracející se z koncentračních táborů. Do této kategorie spadali jak němečtí političtí vězni, převážně příslušníci německé sociální demokracie a jiných stran, kteří byli automaticky považováni dle stranické příslušnosti za antifašisty, tak i jiní němečtí obyvatelé odsouzení a perzekuovaní během války nacisty. Podstatnou část v této kategorii hráli židé vracející se z koncentračních táborů. Právě tato kategorie lidí si prožila i po válce obrovská traumata, patřili doložitelně ke kategorii těch, kteří páchali nejčastěji sebevraždy. Jejich situace byla po válce tristní. V důsledku arizace židovského majetku nacistickým režimem přišli většinou o veškerý majetek. Tento majetek po válce zabavený příslušníky národních výborů byl přiřazen českému obyvatelstvu, na původní obyvatele se kvůli jejich nepřítomnosti, předpokládanému úmrtí, nebral ohled. Pokud se některým podařilo přežít útrapy a hrůzy koncentračních táborů a vrátili se do vlasti, tak nejen, že v mnoha případech nenašli už žádného člena své rodiny ani známého, protože mnohdy všichni kromě nich byli zavražděni v lágrech a při pochodech, ale zároveň zjistili, že reálně mají jen teoretický nárok na svůj majetek, domoci se ho bylo velmi zdlouhavé a komplikované. Jejich německá řeč navíc vyvolávala agresi a nevoli, nejednou se tak stali obětmi fyzického násilí i vražd. Relativně zřídka se jim podařilo získat zpátky původně nacisty ukradený majetek a začít znovu žít jako rovnocenný občan Československé republiky. Někteří se cítili být natolik odcizení, že spolu s dalšími zvolili cestu odsunu do Německa, nebo emigrace, často do Izraele, nebo USA.
Poslední největší skupinou lidí, kteří v mnoha případech nebyli vysídleni do okupovaného Německa, byli tzv. specialisté. Těch byly řádově desetitisíce, podobně jako antifašistů na počátku vyhnání v roce 1945 či smíšených manželství. Početní struktura zůstavších Němců se lišila v závislosti na čase. Pokud zhodnotíme počty u těchto tří skupin, tak počet antifašistů neustále ubýval, desetitisíce z nich po nátlaku i dobrovolně volili odchod do exilu mimo Německo i do Německa, a tak dle Tomáše Staňka zůstalo v Československu v listopadu roku 1946 pouze 13 000 osob s platným osvědčením. K nim lze připočítat ještě na 25 000 osob, které měly být odsunuty. Kolik jich ale reálně bylo v roce 1947 dodatečně odsunuto, je velmi komplikované určit. U smíšených manželství byla situace ještě složitější, počty těch, kteří byli zahrnováni do kategorie smíšených manželství, se lišil v závislosti na čase a nařízeních vlády. Celkově tu bylo k 31. 12. 1946 počítáno 33 000 Němců žijících ve smíšeném manželství. Nejpočetnější skupinou „zůstavších“ Němců se stali specialisté se svými rodinnými příslušníky. Ačkoli v prvních poválečných měsících se jednalo o počet Němců relativně se blížící součtu antifašistů a smíšených manželství, ke konci roku 1946 byla již situace jiná. K 1. listopadu roku 1946 uvádí Tomáše Staněk počet 33 537 specialistů, kteří tu na území Čech, Moravy a Slezska zůstali. Tito lidé tu směli mít i své rodinné příslušníky, kterých bylo 53 103, tudíž souhrnem specialistů a jejich členů rodin tu zůstalo k 1. listopadu 1946 na 86 640. Toto číslo jistě není konečné, mnohé rodiny byly dodatečně vysídleny v roce 1947, nicméně se ukazuje již značný proporční rozdíl mezi skupinami antifašistů, specialistů a smíšených manželství.
Tito lidé, specialisté, se stali klíčoví pro udržení chodu poválečné ekonomiky. Jejich know-how bylo důležitější nežli poválečné etnické čistky. Rozsah této skupiny velmi kolísal v závislosti na hospodářské situaci jednotlivých oborů. Hned na počátku bylo rozhodnuto o udržení pracujících v klíčových podnicích, jako byly elektrárny, papírny, chemičky, strojovny. Mezi další pak můžeme řadit specifická odvětví, se kterými měli Češi historicky minimum zkušeností, a tak potřebovali německé pracovníky, aby si danou činnost osvojili. Do této kategorie spadaly porcelánky, sklárny, výrobny hudebních nástrojů, podniky na výrobu bižuterie, textilky, mnohé doly a železárny. Lokálně pak byli zapotřebí pracovníci ze zdánlivě málo specializovaných odvětví, jako byli lesníci a zemědělci, a to především v podhorských oblastech. Jako příklad může být uvedeno Podkrkonoší. Specifičnost podhorských oblastí, nedostatek pracovníků a obrovské polomy způsobené silnými větry v zimě na přelomu roku 1945/1946 si vyžádaly pozastavení mnohých plánovaných odsunů, částečně již od léta 1945. Právě v tomto létě se ukázala nesamostatnost a rozvrácenost československé ekonomiky nejvíce. Běžné byly pondělní dny bez elektřiny, nedostatek pracujících způsoboval výpadky v dodávání uhlí, papíru, oděvů, strojů. Hmotné nedostatky navíc umocňovalo pokračující vysídlování způsobující neustálý odliv pracovních sil, jenž v důsledku vedl k úpadku československé ekonomiky.
Na přelomu léta a podzimu 1945 situace gradovala kvůli potřebě sklízet zemědělské plodiny. Situace se ale nezlepšila ani v roce 1946. Více než stroje chyběla lidská síla. Podniky sice doložitelně organizovaly placené brigády, ty ale nemohly dlouhodobě udržet nedostatky způsobené odlivem pracovníků. Úřady tak volaly o pomoc vnitrozemí Čech i celé Slovensko. Stovky rodin tak zamířily do pohraničních oblastí zaplnit pracovní místa i obydlí po odsunutých Němcích. Počáteční nadšení však rychle opadlo, neboť tzv. dosídlenců nebylo dostatečné množství, a tak samy zestátněné podniky žádaly místní a okresní národní výbory, potažmo ministerstva, aby byly dočasně pozastaveny odsuny. Němcům byly následně za souhlasu zaměstnavatele, závodní rady a ministerstva vnitra vydána potvrzení, že zde mohou se svými rodinnými příslušníky setrvávat. Tato potvrzení se jmenovala legitimace o vynětí z odsunu. Součástí legitimace bylo mimo identifikačních údajů i uvedení počtu rodinných příslušníků, jejich věk a pracovní pozice. Úřady tak bedlivě evidovaly, kdo tu společně s daným specialistou zůstává, členy rodiny tak mohly v případě potřeby přeřadit na jiné, potřebnější pracovní pozice. Nevýhodou mnohých legitimací byla plánovaná dočasnost. Ta se projevila především v roce 1947, kdy bylo jasné, že ekonomická situace ČSR je stále velmi svízelná a pohraničí rozhodně nebude dostatečně obydleno, aby byly tamější zemědělské i průmyslové potřeby saturovány. Přesto především zástupci státní bezpečnosti žádali o dodatečné nucené vysídlení těchto obyvatel. Úřady, firmy a rodinné statky se tak dostávaly do sporu s ministerstvem vnitra, které silně tlačilo na odsun všech takovýchto specialistů. Upomínaly i zaměstnavatele, že nedostatečně dbají na to, aby němečtí pracovníci co nejrychleji vyučili české pracovníky, kteří by je v práci nahradili, tudíž by již nebyli nepostradatelní pro československý průmysl. Národní správci se této kritice bránili a argumentovali nedostatkem českých pracovníků.
Hospodářská situace se začala výrazněji stabilizovat až v roce 1947. Tehdy mělo dojít ještě k vysídlení téměř 100 000 Němců, nicméně americké úřady již zamítly provést další masivní transfery mimo těch, jež byly organizovány za účelem scelování rodin. Československá vláda se tak rozhodla pro jiné řešení, tzv. vnitřní rozptyl německého obyvatelstva. Na základě tohoto rozptylu pak museli Němci znovu opustit svá bydliště a odebrat se na přidělené bydliště a pracovní pozice. Cílem tohoto rozptylu bylo omezit koncentraci německy mluvícího obyvatelstva v některých oblastech a předejít tak možným dalším problémům. Součástí nařízeného vnitřního rozptylu však byla navíc dosud relativně málo probádaná „akce J“, tedy akce Jáchymov, při které bylo několik set německých rodin posláno pracovat do Jáchymovských dolů. V uranových dolech byly německé rodiny nahrazeny teprve po Vítězném únoru politickými vězni.
Utrpení německého obyvatelstva rozhodně nekončí ve čtyřicátých letech. Přežít museli původní němečtí obyvatelé ještě různé formy diskriminace v letech padesátých a částečně i šedesátých. Teprve až devadesátá léta umožnila zkoumat tuto problematiku, veřejně ji diskutovat a postupně tak otevírat pomyslnou „třináctou komnatu“ českých a slovenských dějin 20. století.
Doporučená literatura:
ARBURG, Adrian von a Tomáš STANĚK, ed. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951: dokumenty z českých archivů. I., Češi a Němci do roku 1945 : úvod k edici. Středokluky: Susa, 2010. (celkově vzniklo osm publikací v edici Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951)
ČAPKA, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Cerm, 2005.
ČAPKOVÁ, Kateřina, ČAPKOVÁ, Kateřina a David RECHTER, ed. Židé, nebo Němci?: německy mluvící Židé v poválečném Československu, Polsku a Německu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2019.
KOVAŘÍK, David. “V zájmu ochrany hranic”: přesídlení obyvatel ze zakázaného a hraničního pásma (1951-1952). Soudobé dějiny. 2005. str. 686-707.
LINDNER, Johanna a Corinna MALECHA. Zůstali tu s námi: příběhy českých Němců = Bei uns verblieben: Geschichten tschechischer Deutscher. Praha: Antikomplex, 2013.
MRŇKA, Jaromír. Svéhlavá periferie: každodennost diktatury KSČ na příkladu Šumperska a Zábřežska v letech 1945-1960. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2015.
SMYČKA, Václav. Das Gedăchtnis der Vertreibung: interkulturelle Perspektiven auf deutsche und tschechische Gegenwartsliteratur und Erinnerungskulturen. Bielefeld, 2019.
SPURNÝ, Matěj. Nejsou jako my: česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha: Antikomplex, 2011.
SPURNÝ, Matěj, ed. Proměny sudetské krajiny. Praha: Antikomplex, 2006.
STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha: Academia; Naše vojsko, 1991.
Mapa odsunu Němců z území Československa
- Území postoupená Polsku 1920-1924
- Oblast osídlená Maďary
- Německé provincie usilující o odtržení
- Území Česko-Slovenska po říjnu 1938
- Území zabrané Německem
- Území zabrané Maďarskem
- Území zabrané Polskem
- Území s většinou něm. obyvatelstva
- Oblasti divokého odsunu
Směr divokého odsunu
Směr odsunu něm. obyvatelstva
Místa některých velkých incidentů
Hlavní odsunová střediska
Hlavní přejímací stanice
Evakuace a odsun němců ze Slovenska
Výměna a odsun Maďarů 1945-1950
- Situace po vzniku ČSR
- Mapa ČR po Mnichovu 1938
- Odsuny
- 1provincie Deutschböhmen
- 2provincie Böhmerwaldgau
- 3provincie Sudetenland
- 4provincie Deutschsüdmähren
Odsun Němců v letech 1930 – 1948
Rok
1930
Září Červen
Počet Němců žijících na našem území
3231
688
Tvůrci
Autorka knihy
Režisérka
Medailonky
Scénografka
Fotodokumentaristka a historik
Realizační tým
Hrají: Ivana Machalová, Irena Kristeková, Jaroslava Košková, Aneta Kalertová, Karolína Půčková, Magdalena Jirounková, Taťána Havlová, Zuzana Částková, Kateřina Zapletalová, Luciána Tomášová, Michaela Schönová, Michal Kern / Dušan KrausRežie: Diana Šoltýsová
Dramaturgie: Martin Vokoun
Kostýmní a scénografická výprava: Agnieszka Pátá Oldak
Hudba: David Hlaváč
Web, foto, video: Jarmila Štuková, Patrik Singer, Ondřej Karásek
Pohybová spolupráce: Irena Kristeková
Produkce: Andrea Machová, PARTIDA z.s.
Autor odborných textů: David Sogel
Překlad textů v německé verzi webových stránek: Tomáš Randýsek
Kontakt:
PARTIDA z.s.
Andrea Machová
email: andrea@partida.cz
tel.: +420 775 170 801
Tento projekt podpořilo Ministerstvo vnitra SRN, Shromáždění německých spolků v České republice, z.s. a Svaz Němců v Praze a středních Čechách, z.s.